1. Měl bych se naučit říkat ne

Je až s podivem, kolik lidí odmítlo tuhle akci technicky zajistit. Já se tomu díky své povaze nevyhnul a již od dubna jsem pilně chodil na gympl zkoušet, což se o některých mých spoluúčinkujících říci nedalo. Ano, jest tomu tak. Nakonec jsem na akademii nejen hýbal s mikrofony, ale i vystupoval hned ve třech číslech. To je na člověka, který je ze školy pět let pryč poměrně výkon.

2. Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří

Na to, jakým průšvihem zaváněla pondělní a nebojím se napsat i úterní zkouška, proběhla všechna tři představení hladce a bez zbyztečných kiksů. Jediným opravdovým průšvihem byl ošklivý pád jednoho z akrobatů. Takovéhle prázdniny mu nikdo z nás nepřál.

3. Méně je více

Opět se ukázalo, že kvantitou vítězí jen Alexandrovci. Největší úspěch měla čísla s nejmenším počtem účinkujících. Konkrétně jediné číslo, kterému se dostalo potlesku od naší zákulisní bandy, byla slečna se psem. Naopak personálně předimenzovaná čísla se musela škrtat. Těžko mi někdo bude na podobných podnicích vyvracet, že nejlepší je aranžovat skladby pro sbor a jednu stálou kapelu pro všechna hudební čísla ve složení maximálně pět muzikantů. A stejně to nakonec vyhraje kombinace klavír, kytara, basa, sbor. Do sboru je pak možno dle chuti zamíchat nějaké ty jednotlivé flétničky, housličky, perkusičky...

Lidé dokáží překvapit

Musím hluboce smeknout před kluky, kteří dřeli v zákulisí. Ruku na srdce, žádného z nich bych netipoval na zázrak školy vynikající především prospěchem, ale co ti kuci dokázali... Pod vedením naprosto profesionálního inspicienta Zdeňka Trojánka (který svým působením zachraňoval ledasco, co hlavní organizátoři nezvládli) kluci zajistili hladký běh dvouhodinového představení s minimálním výcvikem. Všem patří obrovský dík. Konkrétně:

- Sapi, který velel příchodům a odchodům účinkujících na scénu a díky kterému se v zákulisí nemotal nikdo, kdo tam nepatřil
- Ríša, který se staral o videoprojekce a audionahrávky a který vždy přicházel první a odcházel poslední
- Honza, Michal a Vojta, kteří se mnou stavěli mikrofony a na které jsem se já i zvukař Jaroslav Halouzka mohl absolutně spolehnout (kolikrát to dělali líp než já)
- Pelda, který neustále tahal na horu horizont, spouštěl loga a další tahy, které byly součástí nám dost neznámých uměleckých vizí a neustále upravoval koberce na jevišti, aby se na nich někdo nepřerazil
- Kluci, kteří nosili na scénu stoly, židle a stojany a kdykoliv přiložili pomocnou ruku k dílu
- A největší respekt před kluky, co tahali oponu. S tou krávou těžkou se skoro nedalo hnout a oni to přitom zvládali ve strašném vedru dvě hodiny v kuse skoro po každém čísle. Na zkouškách jim jediným povzbuzením byly hlasité promluvy ze sálu "to musí jít rychleji"

Před všemi těmito lidmi klobouk dolů.

Mám pocit (aspoň jsem toho nebyl svědkem), že jim nikdo pořádně nepoděkoval, tak to dělám teď v tomhle svém ublognutí. Tahle jevištní parta šlapala bezvadně. A z toho, že nám šla na derniéře jednou spuštěná opona znovu dolů, si nic nedělejme. Aspoň bylo jasné, že to jde na živo.