Rozhodl jsem se napsat požadavky, které kladu jako student na své učitele, byť někdy marně. Dělám to mimojiné i proto, abych se na ně jednou mohl podívat a zkonfrontovat pohled pedagoga s pohledem studenta. Člověk možná časem a zkušenostmi dospěje k jiným prioritám, a tak je dobré mít na paměti pohled žáka. Mým tajným cílem je tento manifest rozšiřovat o komentáře jeho čtenářů, názory a dodatky všech, kteří mají stále v mysli svou studentskou zkušenost, nezkalenou sentimentem či později získanými názory, stereotypy a předsudky. Snad se tím budu i sám řídit.

Kapitoly jsou nazvány jen orientačně a spíše pro rozdělení textu. Navíc se považuji za laika, takže nepoužívám žádnou odbornou terminologii a slova jako dítě - žák - student nerozlišuji, byť někde jistě definovaný význam mají. Neberte tento text jako pedagogickou stať. Spíše jako zásady při pohledu z druhé strany.

Respekt a úcta

Každý učitel vyžaduje od svých studentů ticho, pořádek a různé projevy úcty počínaje pozdravem povstáním a konče předností ve frontě na oběd. Student však potřebuje totéž. I on potřebuje vidět, že člověk, který ho vede, ho považuje za sobě rovného. Že respektuje jeho názor, byť sám dospěl k jinému pohledu na věc. Úcta, kterou žáci učitelům vzdávají, není žádnou samozřejmostí ani tradicí. Nedá se vynutit, nedá se přenést. Dá se získat jen jednou a dá se velmi rychle navždy ztratit. Často může být různě vynucována, ale nikdy jsem v tomto postupu neviděl trvalý efekt, spíše jistou kontraproduktivitu.

Setkání s bohem

Úzce souvisí s tématem předchozím i následujícím. Student ke svému učiteli nechodí proto, aby byl ponižován. Místo toho si může zaplatit hodinu v sado-maso salonu a užije si ji kvalitněji a s někým hezčím. Jen naznačte svému studentovi, že je hloupý a jako pedagog jste na celé škole skončil. Možná tam budete pracovat. Možná povedete hodiny. Nikdy už ale nebudete učitel. Netrestejte nedostatečnost. Netupte, nehaňte a nesrážejte ty, kteří něco neví. Ti nejvíce potřebují vaši pomoc a oporu. A opatrně se žerty. Pro sarkasmus, ironii a zesměšňování ve škole není místo. Tady nikdy nevíte do čeho zrovna šťouráte.

Vyšší princip mravní

Učitel je v první řadě nositelem morálního poselství, nehledě na to, jakou filosofii nebo náboženství vyznáváte. Jakákoliv podlost, zrada, manipulace, lež či křivda je dětmi vnímána velmi intenzivně. Učitel, který ztratil morální kredit již nemá co naučit, ať je sebevětším odborníkem. Žákům zpravidla měně vadí přísnost, je-li však dodržována i vzhledem k učiteli samotnému a je-li spravedlivá ke každému. Lecjaké nadržování nebo zasedání si už do vzdělávání nepatří stejně jako politické procesy do justice. Učitel by měl vést k dobru, pravdě, lásce k bližnímu, úctě, soucitu, pomoci, toleranci a trpělivosti.

Neznalost neomlouvá

To že žák něco neví je buď mé pedagogické selhání, nebo prostor pro mou další práci. Nic jiného. Není to žákova hloupost, ale nedostatečnost mého vysvětlení. Není to žákova lenost a lajdáctví, je to mou špatnou motivací. Nestíhá-li si žák dělat zápisky, není pomalý, to já jsem příliš rychlý. Neumí-li žák něco vysvětlit, pak jsem mu to nevysvětlil já. Nedává-li pozor, pak jsem ho nezaujal.

Rozumné nároky

Jistě, já jsem svůj obor studoval pět let na vysoké škole a už mám několikaletou praxi. To co teď před tabulí říkám, říkám každý rok a slyším to posté. Můj žák to ale slyší poprvé. Nemá cvik, nemá praxi, vzdělání mu právě poskytuji. Navíc se na rozdíl ode mne nevěnuje dvěma oborům, ale šestnácti. Tak jaká autorita mne opravňuje porovnávat jeho znalosti s mými? Dodnes chybí jasná hodnotící stupnice. Žák uvažuje jednoduše 100% = 1; 0% = 5. Učitel ví, že je to složitější. To je celkem jedno, ale kde má žák vzít, jaký objem látky tvoří oněch 100%? Je to vše co jsme brali? Nebo i to, co jsme nebrali, jen jsme se o tom zmínili? Nebo je penzum znalostí, které si opravdu potřebuji osvojit menší. Nikdy ve svém životě jsem se nesetkal s učitelem, který by vyslovil jasné minimální požadavky na řádné ukončení předmětu (tzn. prošel). Jak rád bych takového potkal. Ale díky bohu nebo někomu jinému za ty, kteří jasně stanoví maximum požadovaných znalostí. Největší zlo, které mne potkalo, byli učitelé, kteří své požadavky měnili (vždy směrem nahoru) během zkoušky.

Pečlivá příprava

Učitel, který neví předem, co a jak chce v dané hodině žákům předat, je ostudou pedagogiky. Čas je drahý a je ho málo, ale nikdy se už člověk nebude lépe učit, než jako dítě. Nepřipravený učitel plýtvá nejcennějším časem - časem svých žáků. Navíc ztrácí morální hodnotu, pokud se sám nepřipravil a čas dohání tím, že žákům kontroluje domácí úkol. Je příprava a příprava. Pokud mám někde sepsanou teorii a vyřešené příklady, do hodiny si vezmu příslušné papíry a v podstatě je opisuji, žádnou přípravu jsem neprovedl. Poznámky si musím projít, příklady znovu spočítat, uvědomit si různá úskalí a představit si, na co se mne děti asi zeptají.

Kultura mluvy

Chceme učit na české škole. Zde je vyučovacím jazykem čeština. Mluvme tedy pěknou češtinou. Nemusí se to zase přehánět, ale písemný projev rozhodně spisovně a v mluveném projevu jazyk neprznit. Jdeme žákům příkladem. Rozšiřujme jejich slovní zásobu, ať se za pár let nevyjadřují smskovým jazykem. Taky je dobré sledovat kvalitu výslovnosti. Naslovování, doslovování, přízvuk, důraz, čistotu výslovnosti, frázování, pauzy. Častou (až příliš) chybou pedagogů jsou slovní berličky. Různé takže, vlastně, tedy a prostě vás okrádají o pozornost a berou vám respekt. V extrému dovedeno by se učitel mohl připravovat jako herec před představením - každý se nějak rozmlouvá.

Lehkost mysli, lehkost srdce

Prostředí školy může velmi stresovat. Některé děti se bojí vystoupit před ostatními. Některé se bojí říci svůj názor. V tom je jim třeba pomáhat. Vytvářet vztah učitel - žák na bázi přátelství. Když už si z dítěte dělám legraci, nechám ho, aby si ji dělalo i ze mne. Neztrácím tak autoritu, spíš ji získám - ale s rozumem. Občas když si něco shodím sám, nemohou to děti už udělat za mě - je jim to hloupé. Ale musím dávat pozor, abych to nepřehnal. Vždy, když mě děti vidí, mají mít pocit, že je mám rád a že se právě na jejich hodinu těším celý den. Řeči se vedou a voda teče. Je výsměch jim dát pětky, vynadat jim a po neděli se tvářit jako velký kamarád. Přetvářka nikdy neměla žádný kladný efekt. Úsměv dělá divy. Když začnu hodinu úsměvem, stačí, když se usmívat přestanu, a už všichni ví, že se něco děje. Když se neusmívám, musím je začít peskovat a poučovat. Kdo tohle měl rád, ať zvedne ruku.

Osifikace chrupavek

Je to proces zkostnatění. Hodně učitelů vyjde školu, najde svou cestu, vychodí si na ní zkratky a odmítá to zkusit jinak. Jakékoliv změny přijímají negativně. Vyvíjí se celá společnost. Nemusí se mi to líbit, ale jako učitel jsem součástí té změny. Pokud společnost klade důraz na jiné cíle, měl bych tyto cíle také zohlednit. Tím spíše, pokud tyto cíle vidí jako prioritní i mí studenti. Některé reformy a změny jsou nešťastné, některé nejsou dotažené, ale vždy má smysl to alespoň vyzkoušet, než to nad pivem jedinou větou navždy odsoudím. Mimochdem ne vždy mají staré a zasloužilé páky absolutní pravdu. I špatná zkušenost je zkušenost. Ke každému poznání vede cesta plná omylů.

Aktivní účast

Pokud chci, aby mne děti sledovaly a aktivně se hodiny účastnily, musím jim nabídnout totéž na oplátku. I já musím pozorně své studenty sledovat a poslouchat. Mít oči otevřené situaci mezi nimi a vnímat i nepatrné signály zpětné vazby směrem ke mně. Když si o učiteli všichni jeho studenti povídají ve zlém a on nic nepozná, je něco v nepořádku. Poslouchejte své studenty, když odcházejí z místnosti nebo když vcházíte. Dozvíte se cenné informace.

Praktický život

Položme si otázku "kolikrát jsem tohle já sám potřeboval?" Chci, aby to uměli, nebo aby to uměli používat. Nevím, jak vy, ale já si pamatuji minimum. Když potřebuji informaci, tuším, kam pro ni sáhnout, a vím, jak s ní naložit. Děti se chtějí stát lékaři, herci, novináři, podnikateli, programátory, učiteli, ale nechtějí se stát naučnými slovníky nebo kopiemi učebnic. K čemu je detailní znalost, kterou dítě do měsíce zapomene? Často jsem si u věcí, které mne na škole nebavily (a nebaví) kladl (a kladu) otázku, kdy tohle použiji. Kdyby mi na samém začátku výkladu tuto nevyslovenou otázku učitel zodpověděl, můj zájem o látku by byl patrně vyšší. Zřejmě nejsem sám.

Cíl a směr

Vím že to píši až na konci, a přesto to hovoří o samém začátku. Tento prohřešek mi odpusťte, byť je vlastně prohřeškem právě proti tomuto pravidlu. Ze všeho nejdříve si musím položit dvě otázky. Proč to dělám? A čeho chci dosáhnout? Odpověď na otázku první nabízím. Dělám to pro děti. Já jsem ve škole (a jsem za to placený) pro ně. O ně tu jde. O jejich budoucí životy. Nechodím se předvádět. Chodím je motivovat, ukazovat jim jejich vlastní možnosti a ukazovat jim, že na to mají. Cíl, kterého chci dosáhnout. musím uzpůsobit dětem, které vedu. Jejich cíle by pro mne měly být zavazující. Bylo by krásné, mít svět plný matematiků, ale kdo by pekl rohlíky? Musím taky chápat, že děti se třeba mému oboru nechtějí věnovat. Dostatečně jsem je nepřitáhl nebo to prostě pro ně není to pravé. Svět se pro to ale nezboří.

Slovo závěrem

Omlouvám se za částečnou neuspořádanost, text tak nějak vytryskl. Vím, že v něm mluvím v osobě učitele, kterým zatím nejsem a popisuji realitu očima studenta. Berte to jako vizi učitele, jakým bych chtěl být. Pokud s mými zásadami a názory souhlasíte, můžete se tu pod ně podepsat (stačí mi napsat a já sem vaše jméno dodám). Pokud je chcete doplnit nebo s nimi polemizovat, rád zde zveřejním vaše připomínky a ohlasy. Vlastně budu velmi rád, protože to bude důkaz, že tento text je živý a má smysl.

Vojta Hanák (√Η)